Lukavická básnička

Vodníkova balada (Aneta)

Vodník Mokrýsek
má svůj notýsek
uložený na kredenci
a v něm v přísné evidenci
jak se patří, jak se sluší,
každou ulovenou duši.

Jednoho dne při kontrole
vodník zoufá celičký:
„Dvě dušičky tady chybí,
co mám dělat, lidičky?“

Na ten případ přijel z Prahy
vodník Velký detektiv,
však i on si láme hlavu,
jaký je to světe div.

Vodníka již opustila
jeho dobrá nálada,
brzy se však vysvětlila
tahle celá záhada:

Zatoulaní utopenci
vrátili se co by dup,
jednoho z nich začal bolet
vlevo dole strašně zub.

Mokrýsek si prozpěvuje:
„Sláva, sláva, lidičky,
že mě to hned nenapadlo,
to jsou bludné dušičky.“

Moje tužka ušatá (Kuba)

Moje tužka ušatá
poskakuje sem a tam.
Buďto píše nebo kreslí,
neptá se mě vůbec jestli
může papír počmárat,
proto tužku svou mám rád.

Buďto čmárá nebo píše,
zvířata i jejich skrýše,
kreslí když ji napadnou
květy které nezvadnou.

Moje tužka všeho schopná
včera vyskočila z okna,
vyvolala paniku,
rejdila po chodníku.

Moje tužka ušatá
poskakuje sem a tam.
Tuhu má a taky uši,
všechno slyší nebo tuší,
láká kluky, děvčata
moje tužka ušatá.

Ušaté torpédo (Venda)

Ušaté torpédo vylétlo do světa
jak malá chlupatá bláznivá kometa,
ze dveří na dvorek, a už je za vraty,
v parku se honilo s kluky a děvčaty,
prolétlo jako blesk okolní ulice,
prohnalo kocoury, vrabce a slepice,
vymetlo kaluže, skočilo do písku –
utíká za ním kluk a volá: Matýsku!
Lidičky, pomozte, buďte tak laskaví,
poproste strážníka, ať ho hned zastaví!

Ušaté torpédo se těžko zastaví,
když mu svět připadá chutný a voňavý,
když svět je zázračná rozkvetlá zahrádka
pro malá zvědavá ušatá štěňátka.
Svět je tu na hraní – anebo k sežrání?
To se pak živý tvor jen těžko ubrání,
musí se rozběhnout, peláší, utíká
a zvedne nožičku na botu strážníka,
uhání, skotačí, koulí se, metelí,
a svět je na hraní, a svět je veselý.

Ušaté torpédo se řítí po rynku,
vrhlo se divoce na naši maminku.
Maminka spustila: Šup domů nazpátek!
Co já se nahoním bláznivých štěňátek!
Kam pořád utíkáš? Zastyď se, hanbáři!
Štěňátko olízlo maminku po tváři,
a ta se usmála a řekla vesele:
Toulavý čumáčku, je krásná neděle.

Jak taškář napálil taškáře (Máťa D.)

Kráčí taškář z Horní Lhoty,
nese pytel popela.
Až já kápnu na hlupáka,
ošidím ho zvesela!

Kráčí taškář z Dolní Lhoty,
nese pytel žaludů.
Až já kápnu na hlupáka,
já ho šetřit nebudu!

Potkali se na rozcestí,
sesedli se k oddechu.
„Copak neseš?“
„Pytel mouky!
A ty?“
„Pytel ořechů!“

Taškáři se dohadují,
křikem plaší lesní zvěř.
„Dám ti mouku za ořechy!
Neproděláš, to mi věř!“

Vzali pytle a šli domů.
Hopsa hejsa hopsasa!
Viděli jste milí zlatí,
takového ťulpasa?!

A když pytle rozvázali,
smích jim ztuhl na tváři.
Čert vem toho podvodníka!
křičí oba taškáři.

Malá zmoklá slepice (Matyáš L.)

Koko-koko-kolegyně,
kamarádky z ulice,
ještě na to myslím s děsem –
zdálo se mi včera, že jsem
malá zmoklá slepice!

Koko-koko-kolektivně
seděla jsem na hřadu,
snášela jsem, kdákala jsem
pronikavým kvočním hlasem,
když měl kohout poradu.

Koko-koko-koncem týdne
přišel sedlák: Puť, puť, puť!
Popadly mě silné dlaně:
Zejtra budeš na smetaně!
Zkrátka horor! Dobrou chuť!

Koko-koko-kolegyně,
Katko, Hanko, Alice –
upřímně mi odpovězte,
taky se vám zdává, že jste
malé zmoklé slepice?

Proč ubylo měsíčka (Domča)

Kam chodí ve dne?
Do peřin z oblaků, když nebe zbledne.

A kudy nejraději?
Po horách, dolinách, jak nožky chtějí.

Copak tam mají?
Borůvky, maliny v hlubokém háji.

Čím a jak vidí?
Stříbrnou lucernou do spaní lidí.

A jakpak měl se tam?
Upadl, rozbil džbánek, džbán.

A už je konec.

Co ale řeknou doma?
Kdes nechal džbán, ty nešiko má,

Vždyť neseš jenom ouško z něho!
A já jej ztratil u háje zeleného…

Spadla tam jedna hvězda malá,
studánku jasnou vyplakala;

já jsem chtěl nabrat do džbánku
tu křišťálovou hlubánku…

A kde máš maliny?
Lišáci snědli mi.

Slunečná snídaně (Viky)

Hup! skočí slunce na peřiny
jak číča; pošimrá do očí…
A pak se mlýnek roztočí
jak vonný budík po kuchyni.

Drť, mlýnku, zrníčka, drť,
rozdrť je na prach, napadrť.

Zašplouchá voda z umyvadla;
v koupelně stojí tatínek
jak Krakonoš a z mydlinek
tváří se vážně do zrcadla.

Sporáčku, dělej, dělej! Vař,
táta už holí levou tvář.

V půl sedmé srkám blahem slinu:
K snídani! zpívá mamina
a na sporáku zhasíná
zelený jetelíček plynu.

A je to cukr, nebo sníh,
co hraje v kostkách bělounkých?

Když svítí, snídá slunce s námi.
Hup! skočí na mou stoličku
a škemrá: Dej mně trošičku…
a hop na ubrus s pomněnkami.

Nedám! Ty, zlatý macíku,
sněz drobky zlaté z rohlíků.

O mráčku a telefonu (David)

Stál v koutku nebe. Malý mráček…
Byl jako z čerstvých hoblovaček,
rostl jak čerstvý hřib.
Byl sám, až potkal – copak? Mráček!
Už byly dva jak z hoblovaček
a už se měly líp,
tloustly, jak tloustne hřib.

Ten první mrak z hoblovaček
zavolal večer druhý mráček.
Jak? Nu – vzal telefon…
a šeptá: „Safrrra, pane mrrráček,
vždyť vy jste tak z hoblovaček;
hrrrome, jsem vy, či j…“
Vtom praskl telefon;

…protože kudrnatý mráček,
i když je jako z hoblovaček
a vezme telefon
a zašeptá na druhý mráček,
co jako on je z hoblovaček,
má hlásek jako hrom.

O kuchaři jménem Srpen (Niky)

Kdyby byl srpen kuchařem,
to by byl oběd! Slunce – pec
a hrnec? Hrnec celá zem.
Pan Srpen zatopí, než řekne švec.

Fenykl benykl, máta, rmen…,
už vaří kvítí vonných jmen.

Pan kuchař v lučním kabátu
ryb v koši má, sak na raky;
to se to kuchtí zázraky!
Do hrnce přidá lopatu,

fenykl, šalvěj, mátu, rmen –
vař, vař se, kvítí vonných jmen.

A masíčko… mňam! Pravý div,
vždyť kuchař zvolna otáčí
na horkém písku naháči.
A tloustnou modré tváře sliv,

Fenykl benykl, máta, rmen,
už je ten oběd připraven.

Hrá k němu hudba do skoku
– dudlidej deváté přes páté –
na modré dudy potoků,
až tančí vrby hrbaté.

Jak šli bratři pro kládu (Jan C.)

Jeden sedlák měl tři syny,
nebáli se žádné dřiny.
„Kubo, dojdi pro kládu!“
Kuba kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já tu kládu neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech,
co mám dělat? Je to pech!“

Kuba nejde… Co se děje?
Zavolali pro Matěje.
„Matěji, běž pro kládu!“
Matěj kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Já ji taky neunesu!“
Posadil se, vzdychl: „Ech…“
Kuba dodal: „Je to pech!“

Matěj nejde… To je doba –
ztratili se v lese oba!
„Honzo, dojdi pro kládu!“
Honza kývl: „Tak já jdu.“
Šlapal, šlapal, přišel k lesu:
„Sám tu kládu neunesu.
Na jednoho je to moc –
pospěšte mi na pomoc!
Chopte se té klády, bratři,
ve třech máme sílu za tři!“

Už se kláda nakládá:
„Hej rup! Šup s ní na záda!“
Už ji nesou svižným krokem
polní cestou za potokem,
nesou kládu z javora
rovnou domů do dvora.

Nevýhody středověkého rytíře (Dominik)

Je to velké umění,
obléknout si po ránu brnění.
Rytíři musí padnout jako ušité na tělo,
aby se mu v sedle dobře sedělo.

S nadšením jede vstříc válčení.
Při srážce s jiným rytířem spadne z koně
a už na něj nevleze.
Potluče se v tom železe.

Musí válčit pěšmo
a taková práce ho nebaví.
Rytíře zmáhá těžká váha,
brnění v dešti rezaví.

Zatímco na bojišti
pilné meče sviští,
v železných kloubech povrzává
rytířova sláva.

Povrzává táhle
jako hradní vrata.
Za čest vítězství a krále,
rytíř tahá nohy z bláta.

Jelikož je přilbou zamaskován,
kdekdo si ho plete s kdekým.
To má za trest,
že je středověkým.

V tom brnění
se nemůže umýt ani podrbat.
Je sám sobě nedobytný a těžký
jako středověký hrad.